Školní kolo proběhlo 13. prosince 2023. Zúčastnilo se ho celkem sedmnáct žáků, z toho čtyři žáci osmých ročníků a čtrnáct z devátých tříd. Soutěž měla jako každoročně dvě oblasti, jazykovou a slohovou. V úvodní části si mohli účastníci ověřit své znalosti gramatiky i literární teorie v netradičně zadaných úkolech. Slohová část je vždy příležitostí pro spisovatele, účastníci se rozepsali na téma Poprvé sám/sama… A mnohým se velmi zdařile povedlo předvést své tvůrčí schopnosti.
Do okresního kola postupují dvě nejúspěšnější řešitelky, Kateřina Krátká 9.A a Barbora Semerádová 9.B. Oběma dívkám gratulujeme a držíme pěsti při řešení úkolů v dalším kole.
Na závěr zveřejňujeme slohovou práci Katky Krátké.
Poprvé sama…
Byl vlahý květnový večer, měsíc v úplňku svítil jako rybí oko a kolem se rozprostírala tma tak černá, že až se zdálo, jako by vás chtěla pohltit. Čtrnáctiletá Nikol ztěžka šlapala do kopce, prudce oddychovala a proklínala sama sebe, že nevyrazila dřív. Ono totiž položit růže na hrob své babičky v osm večer není jen tak. Zvlášť, když tam poprvé šla úplně sama.
Kovaná brána hřbitova zaskřípala v přátelském pozdravu, ale vyděšené Nikol to přišlo spíš jako potměšilé ušklíbnutí. Se svítícím mobilem v jedné a kyticí růží v druhé ruce se pomalu plížila do zadní části hřbitova, kde její babička odpočívala. V tom se zarazila. Jako kdyby ji někdo sledoval. „To je jen paranoa,“ ujistila se v duchu a pokračovala dál. „Budeme si hrát?“ ozval se najednou tenký zvonivý hlásek. Nikol se za tím zvukem poděšeně otočila a s nepopsatelnou hrůzou hleděla do tváře malé holčičce, která seděla na hrobě. Něco na ní ale nehrálo. Na to byla moc průsvitná, popelavě šedá a její oči připomínaly dvě černé bezedné studně bez špetky lidského tepla.
„Nemám čas si s tebou hrát!“ vyletělo z Nikol a v tu chvíli by si nejraději nafackovala, protože jí došlo, že udělala chybu. A taky že ano. „Ty se mnou nechceš hrát?“ ztvrdl hlas holčičky do studeného tónu, „já se umím bavit i jinak, ale to už se ti tak líbit nebude. Vašku, ke mně!“ Z vedlejšího hrobu pomalu vstala vysoká mužská postava. Nebyla sice průsvitná, ale děsivá ano, vypadala jako mrtvola v pokročilém stádiu rozkladu. A teď už se mnohem rychlejším tempem blíží přímo k Nikol. Dívka nemá čas ani zaječet a utíká pryč. Když vidí otevřené dveře márnice, neváhá ani na chvíli, vbíhá do nich a zamyká dveře na dva západy. Při úprku jí sice spadl mobil, ale na zdi brzy nahmatá vypínač a rozsvítí.
A teď jí opravdu dochází, že už odsud neodejde. Stěny jsou obloženy rakvemi a v každé z nich sedí polorozložené monstrum. Jako na povel všechna slézají na zem a začínají se přibližovat. Niki zavřela oči a pomyslela si, že nikdo by na hřbitov neměl chodit poprvé v noci. Poslední, co slyšela, byl pisklavý smích té malé holčičky.
V. Erbenová
